Cormac McCarthy - Vnější tma

Ještě před tím, než se pustíme do klasických litanií, kterak informační doba zabíjí literaturu, měli bychom uznat, že téměř nulová latence mezi sepsáním, distribucí a vyhodnocením díla má pro samotné autory minimálně jeden příjemný důsledek: abyste se stali kultem, nemusíte nezbytně umřít. Žijící důkaz se jmenuje Cormac McCarthy.

Nicméně je nutné dodat – přes všechny Cesty, které svým čtenářům dokáží ve správný čas lichotit správným tématem, prostředím i jakože šokantním podáním – i u McCarthyho zůstává poměrně značná část jeho díla širší veřejností „neobjevena“. Jedná se především o ranější, čtenářsky méně přístupné romány, a to nejen kritikou nejoceňovanější Krvavý poledník, ale i poněkud méně nápadnou Vnější tmu. Ačkoliv byla tato díla sepsána v době, kdy světem lomcoval Nový román a obcházela oživlá mrtvola psychologického románu, lze z v obou silnou inspiraci dožívajícím jižanským románem. Jak tento mrtvý žánr obstojí v dnešní době? A je – z hlediska čtenáře – pohrdnutí moderností něčím víc než obyčejným hipsterismem?

Vnější tma se zprvu tváří jako komorní příběh mladé sourozenecké dvojice: Cully Holmea a jeho sestry Rinthy Holmeové. Ta jednoho temného, deštivého večera po nesčetných komplikacích porodí dítě. Culla však, zatímco Rintha spí, dítě odnese do lesa a sestře namluví, že zatímco vyčerpaná odpočívala, dítě umřelo. Rinthy nicméně vycítí, že bratr lže, a vydá se dítě hledat. Culla následně putuje v sestřiných stopách. Současně s nimi se krajem pohybuje pekelná trojice psanců, která – obdobně jako Anton Chigurh ze Země, která není pro starý – terorizuje okolí iracionálním, bezdůvodným, zcela nepochopitelným násilím. Jak v této zkoušce obstojí Rhintina mateřská láska?

Motiv cesty, který ostatně prostupuje celým McCarthyho dílem, je vděčným způsobem, jak kolem ústředních postav velmi jednoduchým způsobem načrtnout hutný obraz fikčního světa. Rintha i Culla projdou nespočtem cizích domovů a potkají mnoho prazvláštních, pitoreskních postav. McCarthy – na rozdíl od Faulknera, v jehož Srpnovém světle hrají ztracené dítě a obraz vraha taktéž zásadní role – mnohem více pracuje s nadsázkou a záměrně tak překračuje realistické jádro jižanského románu. Tam, kde se Faulkner snaží dobrat nejednoznačnosti lidských motivů i činů, McCarthy vykresluje svět jako šílené, nesmyslné místo, které ze svých obyvatel brzy vysaje veškerou plnost a barvitost lidského bytí. Krom Rinthy a Cully jsou všechny ostatní postavy jen karikaturou či do extrému dotaženým archetypem Jižana. Ať už obchodník, trapper nebo dráteník, všichni vidí svět stejně: jako ďáblovo neřestné dílo, v němž je třeba ztrestat každý hřích. Jakkoliv se nám – již osvíceným čtenářům – taková posedlá touha vymýtit zlo může zdát až iracionální a svým způsobem i banální, nesmíme zapomínat, že je to právě ona, která stojí v základu každého mýtického vyprávění. Mýtus, pro nějž je archetypizace postav zásadní, ve Vnější tmě nabývá ambivalentní polohy.

Jediné skutečné tajemno zůstává rozprostřeno kolem ústřední dvojice. Tam, kde by čtenář očekával pečlivou sondáž do rodinné minulosti nebo psychologie hlavních postav zůstává nepropustná bariéra: nikdy se nedozvíme, odkud Rinthy a Culla pocházejí, jestli odložené dítě nevzešlo z incestu a je-li jméno negramotného Cully napsáno bez pravopisných chyb. Skoro to vypadá, jako by se sourozenecká dvojice nepřistěhovala z vedlejšího okresu, ale rovnou se propadla z úplně jiného románu. Jakkoliv takový postup může z počátku mást (zejména při sledování Cully, jehož počáteční motivace hledat sestru není příliš jasná), má hned dva pozitivní literární důsledky: nejen, že čtenář vidí šílenost světa tím naléhavěji, čím ostřeji se odráží od nepropustného zrcadla hlavních hrdinů, ale navíc si sám autor může uchovat suchý, klidný odstup a nepropadnout se tak do apokalyptického blouznění potulných kazatelů, čili – zůstat věcný tam, kde se běžní autoři svíjí v záchvatu spisovatelské agónie. McCarthymu připisovaná „chtóničnost“ se podlamuje v jasné přímosti dialogů nebo úspornosti popisu. Právě klidný způsob, kterým McCarthy referuje i o těch nejtemnějších zákoutích světa dodává jeho psaní tolik potřebnou rozpornost a dráždivost.

Jazyk Vnější tmy tak po celou dobu zůstává čistý, prostý a v závěru, který sebou přináší nejen slavnou kanibalskou scénu, ale taktéž nádherný obraz slepce na cestě nesmyslně vedoucí do bažiny, krystalizuje až k alegorické anekdotě, do níž můžeme vměstnat tisíc a jednu interpretaci. Myslím ale, že takový přístup je naprosto zbytečný a zastírá to nejpodstatnější: že McCarthyho raná tvorba zdaleka přesahuje prostinkou vlezlost Cesty a současnému čtenáři sděluje i to, že absolutní modernost není zdaleka zárukou kvality.

autor: Cormar McCarthy / přeložil: Michal Svěrák / vydáno: 2011 / nakladatelství: Argo